Když se právník ocitne na druhé straně: Co vás o mediaci naučí vlastní spor

Proč teorie nestačí a empatie má své hranice

„Dvacet let jsem zastupoval klienty v soudních sporech. Myslel jsem, že vím, jak se cítí. Pak jsem se ocitl poprvé v roli žalovaného. A uvědomil jsem si, že jsem nevěděl vůbec nic.”

Tohle mi řekl kamarád advokát po zkušenosti se svým vlastním sporem. A dodal: „Teprve teď chápu, proč moji klienti někdy dělali věci, které mi připadaly iracionální.”

Když padne profesní brnění

Právníci jsou zvyklí řídit proces. Analyzovat spis, připravovat strategii, zastupovat klienta při jednáních. Vždy z pozice profesionála, který má situaci pod kontrolou.

Ale co se stane, když se právník poprvé postaví před soud sám za sebe? Bez zmocněnce, bez profesní role – prostě jako člověk, který má problém?

Najednou se ocitá tam, kde byli dosud jen jeho klienti. A zjišťuje, že všechno, co si myslel, že ví o tom, jaké to je být „stranou řízení“, byla jen teorie.

Příběh advokáta Tomáše

Tomáš dvacet let řešil spory mezi podnikateli. Věděl, jak sepsat žalobu, jak argumentovat, jak táhnout za procesní nitky. Říkal si, že rozumí obavám a frustraci svých klientů.

Pak se dostal do sporu se zhotovitelem, který mu dělal rekonstrukci domu. Nedodržené termíny, špatně provedené práce, dodatečné náklady. Jednoduchá věc, pár set tisíc korun, mělo to být vyřešené za půl roku.

A poprvé cítil ten stres, který není profesní, ale osobní. Strach z toho, jestli všechno dopadne dobře. Frustraci z pomalosti systému. Nejistotu z výsledku.

Co teorie nevysvětlí

„Klientům jsem vždycky říkal: Nebojte se, je to rutinní záležitost. Teprve když jsem byl v jejich kůži, pochopil jsem, jak hloupě to zní,“ pokračuje Tomáš.

„Pro mě to byla rutina. Pro ně to byl jejich život, jejich peníze, jejich klid. Já jsem šel domů a zapomněl na to. Oni s tím žili 24 hodin denně.“

Právníci si často myslí, že rozumějí emocím svých klientů. Ale empatie má své hranice. Můžete teoreticky chápat, že je někdo nervózní nebo naštvaný. Ale dokud sami necítíte, jak vám buší srdce před jednáním, které rozhodne o vaší budoucnosti, nerozumíte tomu doopravdy.

Moment poznání

U Tomáše přišel zlom ve chvíli, kdy si uvědomil, že se chová přesně tak, jak se chovali jeho klienti. Kontroloval si desetkrát termíny. Psal dlouhé e-maily advokátovi. Volal s otázkami, které předtím považoval za zbytečné.

„Najednou jsem chápal, proč se klienti ptají na věci, které jsou pro právníka samozřejmé. Proč chtějí vědět každý detail. Proč jsou nervózní i z banálních procesních kroků.“

A hlavně chápal, proč se někdy rozhodují iracionálně. Proč souhlasí s nevýhodnými dohodami jen proto, aby měli klid. Nebo naopak proč odmítají rozumné nabídky, protože „jde o princip“.

Mediace jako možnost

Spor stále běží. Zhotovitel zatím nabídl jen částečnou nápravu, kterou Tomáš považuje za nedostatečnou. Vedle nejistoty je na tom nepříjemné množství vyplýtvaného času.

„Teď přemýšlím nad mediací,“ říká Tomáš. „Je to okresní soud na malém městě, takže ani nenařídil první setkání s mediátorem. Ale čím déle to trvá, tím víc si uvědomuju, že by to mohlo být řešení.“

Jako právník ví, že má silný případ. Ale jako člověk v konfliktu už je vyčerpaný. A začíná chápat věci, které jeho klienti cítili roky.

„Kdybych byl v roli advokáta, řekl bych klientovi, ať má trpělivost, že to dopadne dobře,“ zamýšlí se. „Ale když jsem v roli, ve které běžně bývají moji klienti, chci to mít co nejdřív za sebou.“

Změna pohledu

„Myslel jsem si, že mediace je něco druhořadého. Projev slabosti nebo nástroj pro případy, kde není jasná právní cesta,“ přiznává Tomáš. „S aktuálním pohledem mého soukromého sporu to vidím jinak.“

Uvědomuje si, že už dnes přistupuje ke klientům odlišně. Víc se ptá na jejich pocity a obavy. Víc času věnuje vysvětlování. Lépe chápe, proč jsou nervózní z věcí, které mu připadají rutinní.

„Můj soukromý spor mi ukázal, co klient skutečně zažívá,“ vysvětluje. „Celkově se změnil můj postoj ke sporné agendě. Už nevnímám jen právní stránku věci, ale i tu lidskou.“

Lekce pro celou profesi

Tomášova zkušenost není výjimečná. Právníci, kteří se ocitnou v roli klienta, často prožívají podobné probuzení.

Uvědomují si, jak moc je důležitá lidská stránka každého sporu. Jak vyčerpávající může být i „jednoduchý“ případ. A jak cenná je možnost vyřešit konflikt způsobem, který respektuje emoce všech zúčastněných.

Změna v praxi

Tomáš dnes mluví s klienty jinak než dřív.

„Říkám jim: Můžeme jít k soudu a pravděpodobně vyhrajeme. Ale bude vás to stát nervy, čas a peníze. A i když vyhrajete, možná nebudete spokojení. Pak jim vysvětlím, jak funguje mediace a proč může být rychlejší a klidnější cesta.“

Ačkoli se do vlastní mediace zatím nepustil, už samotná zkušenost klienta v soudním sporu mu změnila pohled. Najednou chápe, že za každým spisem je člověk, který řeší nejistotu, obavy a únavu.

To je lekce, kterou právníci často získají až ve chvíli, kdy se sami ocitnou „na druhé straně“. Ale nemusí to nutně zažít na vlastní kůži. Stačí přijmout, že právní služba není jen o výsledku sporu, ale i o tom, jak se jím klient projde.

Mediace v tom může být praktický nástroj – umožní rychlejší dohodu, dává stranám větší kontrolu nad výsledkem a šetří vztahy, které mohou být důležité i po konfliktu.

Pokud jste právník…

Pokud jste právník nebo pracujete s právníky, zvažte, jak můžete začlenit mediaci do své praxe.

V knize Praktická mediace najdete principy, které vám pomohou rozumět nejen technikám mediace, ale i psychologii konfliktů. Protože každý spor je především o lidech, ne o paragrafech.